Bhútán a jeho lid

5. 10. 2011 11:20:00
Až do šedesátých let minulého století vedlo malé království na těžce dostupných hřebenech východního Himaláje mezi Indií a čínských Tibetem izolacionistickou politiku. Důsledkem toho zůstává Bhútán jednou z nejméně prozkoumaných zemí naší planety. Do dnešního dne je počet cizinců v Bhútánu velmi omezený. Dostat se do Bhútánu je i nyní složitější než například do Tibetu, Népálu nebo Sikkimu. Stále ještě se přístup turistů do tohoto království řídí kvótami a rovněž trasy jejich pohybu jsou přesně dané. Celé území Bhútánu kromě údolí Paro a Thimphu je považováno za uzavřenou oblast.

Vstup do Bhútánu je možný po zemi jenom z Indie. Letadlem můžete přiletět do Bhútánu bud z Indie, nebo z Bangladéše, Nepálu a Thajska. V údolí Paro se nachází bhútánské jediné mezinárodní letiště. Vrcholky okolních hor tady dosahují nadmořské výšky bez mála 5 000 m. Mohou zde přistávat jen speciálně vyškolení piloti.

V roce 1974 náhle skonal král Jigme Dorji Wangchucka a na bhútánský trůn dosedl tehdy 18 léty následník Jigme Singye Wangchuck a stal se tak nejmladším panovníkem své doby. Mladý král získal vzdělání v Bhútánu, Indii, Velké Británii a ve Spojených státech amerických. Za jeho vlády byla zavedena řada politických, sociálních a hospodářských reforem, a přesto se země dokázala vyhnout vnějším komerčním vlivům.

Území království Bhútán o ploše 47 tis. km2 se dělí na tři zeměpisné zóny: Jižní, v níž se rozkládají Duály a himálajské předhůří; Centrální Bhútán s početnými dolinami do nadmořské výšky 3,5 tis. metrů a Severní vysokohorská oblast. V jižní oblasti nepřevyšuje nadmořská výška hor jeden a půl tisíce metrů. Podnebí je teplé a vlhké, mraky, proudící od Bengálského zálivu, obtěžkané monzunovým deštěm, zde narážejí na bariéru himálajského pohoří a v podobě tropického lijáku zavlažují tuto oblast. Bhútánci zde pěstují především rýži, pšenici, ječmen, proso, brambory a mandarinky.

Centrální Bhútán, nejmalebnější část himálajského království, má velmi příznivé klimatické podmínky. V úrodných dolinách žije převážná část obyvatel této země. Dostatečné množství srážek a úrodná půda zde vytvořily vhodné podmínky pro zemědělství.

Na severozápadě a severu, na hranici s Tibetem, dosahují horské štíty výšky přes sedm tisíc metrů nad úrovní moře. Nejvyšší z nich jsou Kulagangri (7.554 m) a Čchomolchari (7.314 m). Bhútánci obývající vysokohorské oblasti se živí především chovem jaků, od nichž získávají mléko, maso, vlnu a kůži.

Jak je mohutné zvíře porostlé dlouhou srstí. Je vysoký až dva metry, délka jeho těla je až 4 metry a váží téměř 1000 kg. Jaků se užívá také k přepravě nákladů. V podmínkách Bhútánu si lze těžko představit život bez těchto odolných a nenáročných zvířat. Díky jakům jsem procestoval celý Bhútán. V roce 1977 se mi poštěstilo navštívit Bhútán ne jako turista, ale jako tlumočník překladatel. Do Dillí, kde jsem tehdy působil, přiletěl v rámci pomoci OSN Bhútánu odborník na reprodukci jaků z Kyrgyzstánu. Naše putování připomínalo spíše trekking než vědeckou výpravu. Horské serpentiny jsme překonávali v džípu, ale často jsme museli jít pešky anebo cestovat na malých horských konících. Pro kirgizského vědce to byl požitek, jakmile dosedl do sedla, odcválal na svém koni, zatímco já nezvyklý na tvrdé dřevené sedlo, jsem mu sotva stačil. Dlouho jsem po takové jízdě nemohl pořádně chodit natož sedět.

Počet obyvatel Bhútánu se odhaduje na 700 tis. Ve srovnání s jinými asijskými státy patří toto království hustotou obyvatel ( 28 na km2 ) mezi nejméně osídlené. V důsledku klimatických i geografických podmínek je ovšem Bhútán osídlen značně nerovnoměrně. Nejhustěji osídlené jsou jižní oblasti, které podnebím patří do subtropického pásma. Převážnou část obyvatel ( 70 % ) tvoří příslušníci národa Bhotija a jemu příbuzné národnostní skupiny mongoloidní rasy. Zbývající část představují obyvatelé nepálského nebo severo-indického původu, kteří většinou obývají jižní a jihovýchodní části země.

Dzongy. „Dzong“ v překladu z bhotijštiny znamená pevnost. A skutečně na pohled má dzong všechny příznaky opevněné, mnohdy nedobytné stavby. Avšak v Bhútánu dzong vždy znamenal mnohem více než pouhou pevnost. Ve všech dobách byl centrem politického, hospodářského a náboženského života dané oblasti. Vnitřní nádvoří dzongu je dostatečně veliké na tom aby v době nebezpečí pojalo všechny okolní obyvatele. V současnosti se zde každoročně konají lidové slavnosti. Dzongy jako administrativní celky se poprvé začaly stavět v Tibetu, avšak jejich spojení s funkcí kláštera se uskutečnilo až v Bhútánu. První dzong v Bhútánu postavil tibetský mnich Gjalva Lampa, který sem přišel v roce 1153. Většina dnes existujících dzongů byla založena v 17. století, kdy se země sjednotila pod vládou buddhistického mnicha ze sekty Dukpa, Navanga Namgjala.

Dzongy se stavěly podle jednotného vzoru (vždy bez předběžných výkresů). Dzong má čtvercový půdorys s nekrytým dvorem uvnitř. Dříve měl pouze jediný vchod. V několika poschodích samotné stavby, jejíž vnější stěny slouží zároveň jako opevnění, se nacházejí kanceláře, klášterní prostory a sklady potravin, které se dodnes vybírají jako naturální daň. Uprostřed stavby v podobě vysoké čtyřhranné věže, převyšující okolní stěny, stojí lámaistický chrám. Do jeho nejhořejší části, v níž se nacházejí posvátné relikvie, lze vstoupit po strmých točitých schodech. Čtvercová plocha se pro stavbu dzongu vybírala obvykle na strategicky výhodném místě. Základním stavebním materiálem byl kámen a dřevo. Železná vyztužení ani hřebíky se při stavbách neužívaly. Důležitou podmínkou při stavbě dzongu vždy byla voda. Jestliže pevnost měla daleko k vodnímu zdroji, pak problém řešil systém tunelů, spojujících dzong s řekami. Nejčastěji se však ke stavbě využívala místa, která měla blízko k řece – zdroji vody a současně o ochraně před nepřítelem. Z tylových stran zajišťovaly ochranu dzongu strážní věže - Ta dzongy.

Každý ze sedmnácti dzongů v Bhútánu má svoji historii, avšak jen málo z nich je tak těšně spjato s dějinami své země jako dzong v dolině Paro. Tato nejmohutnější pevnost Bhútánu byla postavena na začátku 17. století zakladatelem státu Navangem Namgjalem. Dzong Řinčen Ponk stál na strategicky i hospodářsky velmi důležitém bodě. Dolinou Paro totiž vedla obchodní cesta, spojující centrální Bhútán s Tibetem. Několikaposchoďová masivní stavba dzongu tvoří dominantu celého údolí. Stěny pevnosti jakoby vrůstaly svými základy do řeky, na jejímž strmém břehu stojí. Dostat se dovnitř bylo možné jen přes úzký padací most. Z týlu chránily pevnost tři ochranné věže. V současné době je dzong v dolině Paro jedním z pěti, v nichž se spolu s administrativními úřady nacházejí také kláštery. Většina prostor v pevnosti patří právě těmto náboženským institucím. Nejvyšším představitelem každého dzongu je penlop - gubernátor, kterému patří část okolních pozemků a vesnic. V době vojenského nebezpečí byli obyvatelé nejbližších vesnic povinni účastnit se obrany dzongu.

Ještě jedna stránka bhútánských dějin je těsně spjata s dzongy. Jejich stavba si totiž vyžadovala velké množství dělníků, a proto Bhútánci často podnikali ozbrojené výpady do pohraničních oblastí Indie a zajatců pak využívali jako otroků k práci. Teprve v padesátých letech našeho století bylo otroctví zrušeno. Po celá staletí se však v Bhútánu udržuje tradice, podle níž každá rodina z okolí dzongu posílá jednou do roka jednoho člena na práci do dzongu a každá vesnice poskytuje každý den jednoho muže jako kurýra pro spojení mezi vesnicí a dzongem.

Lidé Bhútánského království. Ve své většině jsou Bhútánci nevysocí, ale statní, pružní a velmi vytrvalí, rádi se smějí a žertují. Přírodní podmínky a náboženství naučily Bhútánce přijímat život tak, jak přichází. Jsou skromní, uctiví a hrubost nemají v lásce. Je těžké je vyvést z míry, ale stejně těžké je, když už se tak stane, je uklidnit. Bhútánci nedovolí, aby jim přikazoval člověk, kterého si neváží. Národní charakter Bhútánců se vytvořil v surových vysokohorských podmínkách.

Muži se oblékají do pohodlných plášťů zvaných „kho“ nebo také „boku“. Dlouhé rukávy si obvykle vykasávají. Dříve bylo možno podle stupně „vykasání“ určit sociální postavení muže. S nejdelšími rukávy byli ti nejbohatší – nemuseli totiž pracovat a tudíž nepotřebovali mít volné ruce. V minulosti se společenské postavení obyvatel určovalo nejen délkou rukávů, ale i množstvím kho. Chudí Bhútánci měli jedno, bohatí až padesát a aby to všichni věděli, oblékali si jich i několik najednou. Střih a barva jsou stejné pro všechny – od nejchudších až po krále. Přes plášť si kolem pasu utahují kožený nebo vlněný pásek zvaný kéra a horní část kho pak slouží jako velká kapsa k úschově nejrůznějších předmětů. Za pasem muži nosí nůž, kterým velmi obratně dovedou nařezat maso, dříví anebo vyrobit kartáček na zuby na jedno použití. Nůž je pro Bhútáne nezbytný a univerzální nástroj, jako zbraně se ho však užívá pouze při lovu.

Vlasy mají Bhútánci obvykle ostřihané nakrátko a mnozí svůj hold buddhismu vyjadřují tím, že se nechají ostříhat dohola. Dlouhé vlasy se považují za znak pohrdání společností a jejich majitel může být potrestán za neúctu k lidem a k náboženství. Avšak vliv okolního světa se začíná projevovat i zde a stále více mladých lidí pohoršuje své otce pro bhútánský vkus nadmíru dlouhými vlasy. Bhútánci jsou neobvykle disciplinovaní lidé. Dětem je již odmalička vštěpována úcta ke starším. Nevzdávají se staré tradice, podle které mají mladší za povinnost sloužit starším, především otci. Ještě před dvaceti lety se děti nesměly ukázat před otcem obuté. Dětská úmrtnost je v Bhútánu velmi vysoká. V některých severních oblastech dosahuje 45 až 50%. Většinou i dnes jediným pomocníkem při porodech bývá nejstarší žena v rodině a manžel rodičky. Velmi rychle po porodu musí žena začít pracovat. Jako v mnoha jiných zemích, tak i zde je muž raději, když se narodí syn, obzvláště má-li to být prvorozenec. Ještě donedávna se zde dodržovala tradice, podle níž jednoho ze synů rodiče posílali do kláštera. Dnes však jen výjimečně nutí děti, aby se staly mnichy.

Bhútánské ženy, s výjimkou královny a jejich dcer, až donedávna nosily také vlasy ostříhané nakrátko. Hbité a i při těch nejnamáhavějších pracích graciézní Bhútánky si oblékají kostkovaný lněný pruh látky, zvaný „kira“, kterou dovedně omotají kolem těla a na ramenou připnou ozdobnou sponou. Kolem pasu si uvazují široký pásek, kéru. Nakonec si oblékají jednoduchou halenku s dlouhým rukávem. Cena kiry záleží na kvalitě, výšivce a nakonec i množství vetkaného zlata.

Bhútánky jako ostatně všechny ženy mají rády ozdoby z drahých kovů a kamenů. I ty nejchudší se zdobí stříbrnými náušnicemi a náramky.Většina žen v této agrární zemi pracuje na polích. Často se shýbají nad rýžovišti celý den s malými dětmi, uvázanými na zádech. Děti velmi brzy začínají pomáhat svým rodičům při všech pracích. V deseti až dvanácti letech již zastanou těžkou fyzickou práci jako dospělí.

Příznačným rysem bhútánské společnosti je liberální vztah k otázkám sexu, avšak nesmlouvavý postoj v případě vzájemné nevěry. Mnohdy se zde setkáváme ještě s polygamií, ale muž si může vzít druhou ženu pouze se souhlasem první manželky. V některých oblastech Bhútánu se vyskytuje také polyandrie, i když ne tak často jako například v Tibetu. Ještě nedávno bylo možné setkat se s případy, kdy muž se souhlasem své neplodné ženy mohl mít dítě s jinou ženou a naopak. Rozvod je v Bhútánu záležitostí jednoduchou. Může mít buď právní charakter, anebo se stvrzuje oboustranným souhlasem v přítomnosti nejstarších členů rodiny. Tomu z manželů, který byl rozvodem poškozen, náleží kompenzace.

Bhútánský obytný dům. Domy zámožných Bhútánců jsou obvykle dvou až tříposchoďové. Jediným stavebním materiálem bývá dřevo a kámen. Stejně jako při stavbě dzongů se ani zde neužívají železné výztuže či hřebíky. Přízemní část domu slouží jako hospodářské stavení k chovu domácích zvířat a k úschově krmiva. Podél venkovní stěny vedou příkré dřevěné schody do obytné části domu. Těžko bychom však hledali zařízení a věci pro nás nerozlučně spjaté s představou obydlí. Bhútánci se obejdou bez nábytku, bez zasklených oken a dokonce i bez komínů. Jižní stěna domu je v prvním poschodí olemovaná dlouhým balkónem, na jehož konci Bhútánci vykonávají svou potřebu.

Nejdůležitější částí bhútánského domu je kuchyň – prostorná místnost, v níž se připravuje jídlo, a na zemi, každá u své misky rýže, se shromažďuje celá rodina.
Bhútánský jídelníček je velmi jednotvárný a podobně jako v Indii důležitou přísadu téměř všech pokrmů tvoří malé červené a nepředstavitelně ostré papriky. Rýže a zelenina jsou dvě hlavní součásti zdejší stravy. Ti nejchudší jedí nasládlou kaši z kukuřičné a pšeničné mouky. Čaj a čang, místní rýžový destilát, jsou dva nejrozšířenější nápoje. Skopové maso anebo drůbež jen zřídkakdy zdobí „stoly“ bhútánských středních vrstev. Většinou vystačí s rýží, zeleninou, dušeným jačím masem, mlékem a sýrem. Vliv hinduismu se často projevuje i v tom, že Bhútánci odmítají jíst hovězí maso. Snídaně zdejších obyvatel obvykle tvoří pražená rýže a šálek slaného čaje s kouskem másla. Hostitelé projevují úctu k hostovi tím, že se přinutí vypít alespoň čtyři šálky tohoto nápoje.

Náboženství a umění. Státním náboženstvím Bhútánu je buddhismus ve formě máhájany. Dostal se sem zřejmě až v 7. století n. l. Většina Bhútánců jsou přívrženci sekty Drukpa Kadžudpa, jejíž zakladatelé přišli ve 12. století z Tibetu. Obyvatelé původem z Népálu nebo z Indie vyznávají zpravidla hinduismus. Bhútánci si velice váží svého náboženství, které hraje důležitou úlohu v jejich každodenním životě. Téměř v každém domě je vyhrazeno místo pro domácí oltář. Při významných rodinných událostech nesmějí chybět mniši, kteří za zvuku hudby po dva až tři dny konají náboženské obřady. Dříve, než byla uzavřena hranice s Čínou, získávali mniši vzdělání v Tibetu. Nyní se musí spokojit s výukou v místních klášterech. V čele všech klášterů stojí představený dže khenpo, který je volen na tři roky a zaujímá druhé nejvyšší postavení ve státě hned po králi.

Ve všech městech, vesnicích, na všech cestách i v těch nejvzdálenějších koutech země vlají ve větru modlitební praporky upevněné na vysokých tyčích. Účelem těchto motlitbami popsaných kousků látky je, aby vítr roznášel po celém světě výzvy k bohu, a tak zajistil blaho všech věřících.

Bhútánské umění je směsí tibetské, indické a nepálské kultury. Pokusíme-li se vyjádřit představu o bhútánském umění jedním slovem, bylo by to nejspíše slovo barva. Bhútánci, jako ostatně mnohé jiné asijské národy, velmi zdůrazňují úlohu barev v umění i v každodenním životě. Nejrůznější barevné kombinace a odstíny krášlí jejich oděvy, zdobí domy a chrámy a září v překrásných tvarech ženských ozdob.

Sport a tanec. Nejpopulárnějším sportem a zábavou bhútánských mužů je lukostřelba. Soutěže probíhají po celý rok a obzvláště v době svátků jim přihlíží početné zástupy diváků. Trvají dva až tři dny. Terče o průměru až tři metry jsou překrásně zdobené řezbou a barvami. Bhútánci dovedou zasáhnout cíl i na velkou vzdálenost, ačkoliv jejich luky jsou velmi jednoduché. Během přestávky, když soutěžící popíjejí čaj, utvoří kolem nich ženy kruh a dávají se do tance. Bhútánci tančí velice rádi. Jejich tance často vyjadřují pracovní procesy, roční období nebo mytologické výjevy. Rytmus hor a prudké melodie horských řek zaznívají v doprovodné hudbě. Pestrý a velmi malebný oděv jen zdůrazňuje ladnost tanečníků. Ženy, muži i děti vesměs tančí bosi. Tanců s maskami jejichž hrdiny jsou démoni a bájní bojovníci, se však mohou účastnit pouze mniši.

Svátky a tradice Bhútánu. Bhútán má své specifické zvyky a tradice. S pokrývkou na hlavě nelze vstoupit do chrámu nebo do kláštera, ale ani do blízkosti dzongu, jestliže slouží jako náboženské centrum. Jiná tradice zakazuje Bhútáncům chránit se před sluncem nebo deštěm deštníkem, protože předmět podobného tvaru představuje jeden z královských atributů. Také šálu musí každý sundat před vstupem do dzongu. Během rozmluvy se členy královské rodiny nebo vyššími úředníky je nutné mluvit potichu a se sklopenýma očima. Při popíjení čaje v přítomnosti členů královské rodiny je třeba po celou dobu držet šálek v rukou a neklást jej na stůl. Také se nepatří upozorňovat na svoji přítomnost krále, ale host musí vyčkat, dokud si ho král nepovšimne sám.

V každé oblasti království se slaví místní náboženské svátky a navíc patnáct svátků státních. Nejdůležitějšími z nich jsou Den nezávislosti ( 17. prosince ), Den narození krále ( 11. listopadu ), Den Buddhy ( 17. květen ), Nový rok, Losar, obvykle připadá na únor. Legenda praví, že právě v této době Buddha zvítězil nad zlými silami. Losar Bhútánci oslavují s velkým zápalem a obzvlášť se radují, když napadne sníh, protože to je znamení, že celý rok bude šťastný.

Bhútán dnes. Jak již bylo řečeno Jigme Singye Wangchuck se zasadil o modernizaci svého království. Jigme Singye Wangchuck předal velkou část pravomocí Radě ministrů Bhútánu a tím nastolil proces přechodu od absolutní monarchie ke konstituční. Krátce po svém nástupu na trůn pronesl král památnou větu o tom, že “hrubé národní štěstí je důležitější než hrubý národní produkt“. Termín „hrubé národní štěstí" byl vytvořen ve snaze definovat ukazatele, který měří kvalitu života a sociální pokrok komplexněji a více psychologicky, než jen jako ekonomický ukazatel hrubého domácího produktu (HDP). Jinými slovy král dal najevo, že ekonomické zájmy země mají sloužit unikátní bhútánské kultuře založené na buddhistických hodnotách. Teprve v roce 1999 byl odvolán zákaz televize spolu s internetem. V roce 2006 král Jigme Singye Wangchuck předal trůn a vládu svému staršímu synovi Jigme Khesar Namgyel Wangchuck.

Na závěr. Výsledek cesty kirgizského specialisty a mého vkladu do ní bylo doporučení královským ministrům týkající se kromě jiného umělé inseminace jaků. Měl jsem pocit, že i já na tom mám svůj podíl. Nakonec nás čekala cesta zpátky do Dillí a mě svatba, protože tam již na mě čekala moje nastávající choť Šárka. Ale to je již další příběh.

Autor: Alexej Litvin | středa 5.10.2011 11:20 | karma článku: 18.28 | přečteno: 1869x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Jaroslav Babel

Léto roku devatenáctého (5.)

Potřetí v tradičním termínu a prakticky po stejné trase, ovšem s novými cíli. A jestliže jsem dříve čtenáře lákal na bloudění i nečekané příhody, na vše jmenované došlo i tentokrát. Taková byla první cesta léta roku devatenáctého.

20.7.2019 v 20:32 | Karma článku: 7.49 | Přečteno: 86 | Diskuse

Pavla Drahoňovská

Sloupská vyhlídková trasa

Tip na letní výlet. Výchozím místem je malé městečko na severu Čech - Sloup v Čechách. Vyhlídková cesta vede lesem.

19.7.2019 v 21:56 | Karma článku: 11.28 | Přečteno: 310 | Diskuse

Peter Krivda Soliwarski

Potulky LV - Súľovské skaly a hrad

Z hradu sú len fragmenty, ale aj tie treba počúvať. Hovoria povesť o tom, že tu žil drak, ktorý zlostne lietal medzi skalami a rozbíjal ich. Odvážny mládenec Suľo skántril draka pomocou ľsti a ľudia mu z vďačnosti postavili hrad.

19.7.2019 v 21:40 | Karma článku: 12.93 | Přečteno: 129 | Diskuse

Karel Trčálek

Co je nejkrásnější, co je nejkrásnější na Černé Hoře? Hory!

Málokdo by to řekl, nebo aspoň ne tak otevřeně, a na plnou hubu, ale na Černé Hoře jsou nejkrásnější, na rozdíl od Česka, hory

19.7.2019 v 18:00 | Karma článku: 10.30 | Přečteno: 219 | Diskuse

Petr Nec

Třetí putování Německem

Třetí rok mého letního objevování klasického, ale i ne úplně známého Německa. Bude to možná delší čtení. Toho, kdo o něj bude mít zájem, bych jen rád varoval, že mnohdy přehnané, plné nadsázky a hodně subjektivní.

19.7.2019 v 16:51 | Karma článku: 13.04 | Přečteno: 420 | Diskuse
Počet článků 14 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2848
Narodil jsem se v Rusku ale žiji v Praze přes třicet let. Moje manželka, partnerka a kamarádka je Šárka Litvínová. Oba jsme vystudovali orientalistiku v Moskevské univerzitě. Máme spolu tři děti. V r.1993 jsme založili cestovní agenturu Asiana, která je známá jako provozovatel prvního portálu v ČR pro internetový (on-line) prodej letenek www.letuska.cz.

Najdete na iDNES.cz